Umístil jsem trilogii článku, které vzájemně souvisejí. Pointou prvního článku, který jsem nazval “ŽIVOT sám – nejzásadnější program v životě” je shrnutí stavu chronických nemocí v ČR. 34% české populace trpí chronickými nemocemi, které léčíme za 3/4 celkových nákladů na zdravotní péči, která čítá v ČR necelých 400 mld. Kč ročně. “Pal čert peníze”, ale tato čísla jasně signalizují, že potřebujeme korekci v životních aktivitách a hodnotách.

V druhém článku “Integrativní medicína funguje, leč tu si zatím musí klient platit sám”, jsem dal odkaz, že klíčem k uzdravování chronických nemocí může být celostní medicína, která již není jen o článcích či knihách, ale reálně se praktikuje akademickými mediky např. nedaleko Berlína. Za pozornost stojí, že je to na principu samoplátcovství, není tedy tato zdravotní péče hrazena zdravotním pojištěním.

A ve třetím článku “Švýcarské zdravotní pojišťovny hradí léčbu celostní medicínou, aleluja”, je popis, co všechno museli učinit Švýcaři, aby se celostní medicína dostala do úhrad zdravotních pojišťoven.

Resumé: Chronické nemoci signalizuji, že je na čase pohnout kormidlem v našem životním paradigmatu a vrátit se zpátky ke studiu smyslu života. Já vím, ono to na první pohled vypadá, že jsou mnohem důležitější aktivity v životě než se pídit ve svém „vnitřku“, co je pro mě skutečně to podstatné, co mi způsobuje blažené pocity, emoce, radost, prostě mít se spokojeně a šťastně. Není to samo o sobě mnohonásobně větší výzva než jakákoli jiná? Vždyť ruku na srdce za vším, co děláme, tak má nastat spokojenost. A je tomu tak?  Nezapomněli jsme v tom dosahování cílů na všech frontách na ten podstatný cíl, a to je vlastní životní spokojenost a životní poznání? Nehoníme se za cíli, které vlastně nejsou vůbec moje? Čí jsou? Ale tu společnosti, která mě obklopuje, tu rodiny nebo přátel, kteří to se mnou myslí dobře, tu zaměstnavatelů. Zaměstnavatelé, nedivme se, že lidé již začínají toužit po zkrácených úvazcích, po pracovních aktivitách, které budou v souladu s jejich talenty a po volném čase.  Volný čas je jedním z klíčů nového životního paradigmatu, který přichází. Když má totiž člověk volný čas, tak si vytváří prostředí k sebepoznání a vlastní kreativitě více, než když je v jednom „rutinním kole.“

Dovolím si jednu dedukci. Lidé, kteří si vytvořili reziduální příjem, tedy nemusí pracovat pro prostou potravu, bydlení, ošacení a další atributy elementární životní úrovně v počátku 21.století, tak si  velmi dobře vybírají aktivity, které je baví, přináší jim radost z kreativního tvoření. Určitě nedělají dlouhodobě to, co je opakem. A když lidé, s reziduálním příjmem tvoří, to co je naplňuje, tak jsou v tom zpravidla úspěšní (bodejď by né) A když jsou úspěšní, tak se jim hromadí další a další aktiva a mohou si roztáčet další aktivity pro zkoumání dalších „sebepoznávacích“ výzev, které již třeba nesouvisí jen s materiálními aktivy.  

Z toho vyplývá, že lidé, touží po volném čase, neboť ten jim umožňuje vystoupit z kola každodenních stereotypů, které jsou jednak vyčerpávající a jednak neumožňují člověku přemýšlet o sobě, o svém životě, o jeho poznávání a naplnění. A podle mého názoru se kruh uzavírá neboť neznalost sebe samého a životní smysluplnosti je jedním z důvodů, co způsobuje chronické nemoci. Ty léčíme až poté, co se projeví na fyzické úrovni zpravidla formou utlumení provázejících symptomů, nikoli na úrovni jejich příčin.

Proto Integrativní medicína bude na vzestupu, protože „osvícení“ lékaři již začínají propojovat to nejlepší z aktuální medicíny, s poznatky medicín či jiných zdravotně –preventivních aktivit, které jsou prověřený stovkami let. Ale ani ten nejlepší lékař na celém světě a ještě dál, neuzdraví člověka, pokud člověk sám nebude vnímat svůj díl zodpovědnosti za své životní poznání a tím i zdraví.

Proto slovutní akcionáři, majitelé firem a drazí personalisté, vnímejme člověka nikoli jako „lidský zdroj“ (to je otřesné slovní spojení), ale jako bytost, která si zde odehrává životní roli, jako my, jako kdokoli jiný. A mají-li akcionáři a majitelé firem onen dar tvoření větších děl, tak to sami (např. vzhledem k 24 hodinám) nezvládnou. Změna paradigmatu však spočívá v tom, že personální práce není vytváření podmínek pro lidi, aby podávali větší výkon, ale podmínek, aby si i další lidé na společném díle, ve společném firemním či korporátním prostředí odehráli svůj životní part poznání.

Ano, chápu, bude to „tvrdý ořech“ pro tuto změnu vnímání nového paradigmatu, ale kdo to pochopí, nebude si stěžovat na nedostatek lidí, nebude je ostentativně hodnotit z pohledu „slovutného chlebodárce“, ale bude svou firmu či korporaci vnímat jako vytvoření prostředí pro lidi, kteří si uplatňují své přirozené dovednosti, aby si odehrávali svůj životní part, své životní sebepoznávání.

A majitelé, akcionáři? Pro nás se skýtá obrovská přidaná hodnota v podobě pochopení, že úspěch v životě neznamená pouze, kolik jsme toho dali na hromádku aktiv, ale jak jsme ji vytvořili. To je totiž hlavním hodnotícím parametrem, jestli jsme tento život nepromrhali.