ŽIVOT sám – nejzásadnější program v životě

Třetina lidí v ČR je chronický nemocná, 17% z nich umírá …
(Zdroj dat: Deník.cz – Chronické nemoci trápí 3,5 milionů Čechů)

….řekl bych, že mě až děsí, jak si zvykáme na chronické bolesti. Ještě jednou, neděsí mě tak chronické nemoci, jako takové, ale že je zařazujeme do života jako „normální“. Vždyť co? Cukrovka? Srazím ji tabletou. Vysoký tlak? Srazím ho tabletou. Bolí mě klouby? Dáme trochu analgetik. Mám depresivní stavy? Utlumíme tabletou….. My jsme většinu chronických nemocí prostě adoptovali do našeho života jako „normálnost“.

Přátelé, tudy cesta nevede. Pokud se nebudeme na většinu nemocí dívat jako na vztyčený prst, který signalizuje: „učiň změnu v myšlení, mluvení nebo aktivitách“, tak adopce „civilizačních nemocí“ frčí dál. Už jen to, jak jsme to pojmenovali „Civilizační nemoci“…. Vždyť my jsme se s tím ztotožnili. Jsem civilizovaný člověk? Jsem. Tak, co bych neměl civilizační nemoc. Vždyť i kámoši „ji“ mají.

Jasně, že je pohodlnější hodit na doktora zodpovědnost za mé zdraví a doktor, k radosti výrobců tabletek, utlumuje symptomy nemocí, jež se projevují na těle. Bizár. Omluva za přílišnou otevřenost, ale ať netančíme kolem horké kaše.

Souhlaste nebo nesouhlaste, ale podle mě, ve většině případů chronických nemocí je možné něco dělat.

1. učinit přiznání, že nemoc je má, nikoli doktora nebo výrobce tablet.
2. každá nemoc má nějakou příčinu, byť se někdy „blbě“ hledá.
3. nemoc je „hlásič“, že mám v životě něco změnit.
4. chci-li se doopravdy vyléčit, musím být ochoten začít dělat něco jinak než doposud dělám neboť stávající stav mě  k nemoci dovedl
5. pro všechny předešlé body musím „odprášit, odlistit“ své odpovědi na otázku KDO JSEM

Jasně, že je to těžká práce. Á propos sám jsem osciloval na o 14 kg větší váze s výkyvy krevního tlaku, „cukrovými“ výstřelky a „heksnšusy“….. Co se mi osvědčilo, že to nebylo hubnutí do plavek, ale uvědomění, že nemoc není oddělená od způsobu fungování v životě. No a to byl krůček k uvědomění, že není nic důležitějšího než můj vlastní život. Že to je jasné? No, někdy uvěříme těm „důležitostem“ ve vnějším světě, který nás obklopuje a na „sebe“ docela zapomínáme.

A víte co? Víme vůbec, kdo to je „sebe“ nebo tedy „JÁ“? Představte si, že už i chirurgové, poté patologové hledali „JÁ“ a nikde ho v těle nenašli… 🙂 Tak, kdo to je „JÁ“? Kdo to je to „JÁ“, co chce být zdravé? Kdo to vlastně je, KDO chce být zdráv? A když se to „JÁ“ „pokazilo“, umí přispět i k uzdravení? No, umí, ale musí se o tom „JÁ“ něco vědět. A kdo to ví lépe než samo „JÁ“  🙂

Konec tajenek. Hlavním majákem v životě je zdraví. Nemoc je korektor, který nás upozorní na sjetí z cesty zdraví, z mé životní cesty. Abych se vyléčil, musím vědět, koho léčím, takže si připomenout KDO JSEM, PROČ JSEM ZDE, CO MÁM DĚLAT, abych byl zdráv a podobné otázky.

Život je ten nejzásadnější program v životě. Práce, rodina, kámoši jsou hned těsně na druhém místě. Hlavně to pořadí nepoplést 🙂

Chcete se svým zdravím něco SKUTEČNĚ udělat?